Dovede-li se člověk zasmát sám sobě, nevyjde ze smíchu po celý život.Lucius Annaeus Seneca
Blog o všem co se dá vytvořit rukama

Julie a Julia a já a moje zpověď

20. března 2010 v 1:55 | Věrka |  Co se jinam nevešlo
Jelikož nemůžu spát, tak dnes vyjde článek o něco dříve.

Právě jsem dokoukala docela hezký film, jmenoval se Julia a Julie. Můžu doporučit, takový příjemně odpočinkový film převážně pro ženy. I když ten konec bych si představovala asi trošku lepší, ale budiž.
Poslední dobou mám nějakou smutnou náladu, nevím z čeho a nevím proč. No teda částečně vím, ale to tady zveřejnit nemůžu(ten dotyčný by totiž hned věděl, že jde o něj a že mě ubližuje, a to nechci), jelikož nevím kdo můj blog všechno vlastně čte. Vím jen o pár lidech, kteří mě napíšou komentář nebo email(a těch si vážím, že jen tak neshltnou a nezmizí beze slova, ale sundají botky a jsou ochotny se po mém blogu projít a sem tam zanechat i nějaký důkaz o tom, že tu byly, pak nazujou bačkůrky a zase zmizí, ale vzpomínka zůstane) a o ostatních nevím nic, i když mám návštěvnost denně něco kolem stovky. Já vím, není to moc, ale zase to taky není zrovna málo a já si toho vážím, že někdo se mnou a mým blogem ztrácí čas(nebo se nechá inspirovat).
Takové malé motto, které jsem si sama pro sebe vymyslela je, že pravého přítele a toho koho máš ráda poznáš tak, že když ho potkáš, pozdravíš ho a usměješ se, tak ti ten úsměv na rtech zůstane i když už ten přítel zašel za roh. Nevím jak to popsat, spíš je to o upřímnosti a o důvěře, v čemž poslední dobou nějak moc plavu, no spíš bych řekla, že se topím. Zjistila jsem, že většině lidí, které znám se prostě nedá věřit a v žádném případě se na ně nedá spolehnout. Dokonce jsou falešní a zákeřní v nedaleké vidině se někomu zavděčit notovat si s ním a vlézt mu až do pr... No ale to jsem si pustila pusu moc na špacír, vraťme se zpět k tomu, co jsem chtěla psát.
Když jsem si blog založila, což bylo asi v prosinci 2006, tak jsem se každou hodinu, né-li půlhodinu chodila koukat, kolik lidí můj blog navštívilo a byla jsem naštvaná, že nikdo nepíše žádné komentáře.
Postupem času jsem od toho jaksi upustila, možná mě to už přestalo bavit, možná jsem to vzdala v marném očekávání, ani sama nevím čeho.
Už sem nelezu a nekoukám kolik lidí mě zrovna čte a nedělám si hlavu z toho, že nikdo nic nenapíše do komentářů. Asi už jsem vyrostla nebo dospěla. Můžu jen tajně doufat a vlastně být ráda, že jsem přežila, tedy spíše můj blog. Jak jistě víte v nastavení je i jedno tlačítko, které by podle mě mělo být pod heslem. Jmenuje se smazat blog. Přiznám se, že jsem se dvakrát uklepla a málem blog smazala. Asi bych z toho dostala psotník. Vím, že posledních několik měsíců jsem to tady trošku více zanedbávala, ale jaksi jsem měla spoustu důležitějších věcí na práci.
Osud tomu chtěl, že jsem letos již podruhé na neschopence a tak mám teď trošku více času na psaní a vlastně dohánění všeho toho, co jsem za několik minulých měsíců zanedbala, nenafotila a nenapsala.
No abych tyhle plky nějak zakončila, tak ten film si myslím stojí za vidění a jestli stojí za vidění i tento blog , to musíte posoudit vy. Komentáře ovšem psát nemusíte, to nechám na Vás, mě osobně bude stačit, když se Vám u mě bude líbit a zase někdy rádi zavítáte.
P.S. Abych Vás dnes neochudila o nějaký můj výtvor, tak Vám sem dám jednu fotečku, kdo by mě nepoznal, tak jsem ta uprostřed (výtvorem je můj kostým, který jsem si dělala včetně těch rohů).
Mikulášská 2009

fotka je z Mikulášské 2009
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Květa Květa | Web | 20. března 2010 v 9:19 | Reagovat

Milá Věruško, z tvého vyprávění jsem poznala, že máš asi nějakou bolístku, která tě momentálně děsně žere. Někdy si fakt člověk potřebuje vylít srdce a vědět, že má někoho, kdo ho poslouchá a chápe.Nevím, co se ti přihodilo, že jsi tak smutná, možná je to tím, že se nemůžeš momentálně moc pohybovat, třeba je to i tím počasím, nebo ti zrovna nevyšel vstříc tvůj přítel, já nevím. Věř, že každý člověk má nějaké ty svoje zármutky, které se za celý život nastřádají, zůstane po nich smutek na duši, ale musí to nějak řešit. Věř, že se mnou se život taky nemazlil, jednou dole, podruhé nahoře, zažila jsem v mládí bídy i děti nemocné, zdá se, že čas všechno vyřešil a teď, ve svém věku, je mi 64 let, si užívám důchodu. Sice se nezastavím, pořád jen pracuju na zahrádce, kolem domu atd. Jsem na to, dá se říci, sama, manžel špatně chodí, před dvěma lety měl mozk. příhodu, ale beru to tak jak to jde.
Chtěla jsem ti trochu zahnat chmury. Vydrž a netrap se zbytečně, jsi šikovná holka. Všechno se v dobré obrátí. A lidi nepředěláš k obrazu svému - to si pamatuj a nezlob se na ně. Měj se dobře a už se netrap. Květa :-)  :-D

2 Marcela Marcela | Web | 20. března 2010 v 13:13 | Reagovat

Holky, když tady čtu vaše povídání tvoje Věrko i Květy, říkám si, že snad nikdo na světě není úplně šťastný. Život je boj a je smutné se dívat kolem sebe kolik lidí se trápí a ani já zrovna nemám na růžích ustláno. Zažila jsem tolik zklamání a hlavně z kamarádů a lidí, které jsem měla ráda, bohužel to nebylo oboustrané. Těžko se píše o problémech tady na nettu.
Hlavně Věrko tento blog nemaž, je moc pěkný, inspirativní a jistě ti dal hodně práce. Věř, že je spousta lidí, kteří sem k tobě rádi zajdou a od srdce ti tady zanechají komentář ;-)

3 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 20. března 2010 v 18:24 | Reagovat

Věruško, naprosto tě chápu. I když to na mém blogu není poznat, taky jsem jednou dole a jednou nahoře, jen to na blog jaksi nechci psát. Každý z nás má v životě horší chvilky a zdá se mi, že čím jsem starší, tím je jich víc. V žádném případě nemaž blog, chodím sem moc ráda a určitě je nás víc. Díkybohu za virtuální kamarády.

4 helena-b helena-b | Web | 21. března 2010 v 13:35 | Reagovat

Věruško,všude je něco. Já jsem poznala mnoho lidí, jak v rodině, tak v novém bydlišti a i v práci. Dvacet let jsem pracovala s veřejností. Poznala jsem, že těch hodných lidí je víc. Také jsem poznala, jak se krásně zachovají lidé od kterých bych to nikdy nečekala a také jsem poznala, že se člověk musí spolehnout hlavně sám na sebe. A s přibývajícími lety jsem se naučila i odpouštět a povznést se nad věcí tam,kde bych to určitě před pár lety neudělala. Vždyť život je tak krátký. A začíná jaro! Pěknou neděli. ;-)  :-D

5 Věrka Věrka | Web | 21. března 2010 v 14:01 | Reagovat

Ahoj holky, děkuji za milé komentáře, jenom abych upřesnila, blog jsem mazat nechtěla, jen jsem to tam asi špatně napsala a vyznělo to blbě. Dal mě dost práce a mazat to né, to bych asi musela být v daleko větší depresi.
Já vím, že spousta lidí je na tom daleko hůř, nemají co jíst nebo nemůžou mluvit, vidět chodit atd.
Tohle jsem napsala tak, jak jsem to momentálně cítila. Vždycky říkám, že věřím jen sobě, ale ono to člověku stejně nedá a občas někomu uvěří a pak je překvapenej. No a já jsem taky překvapená a zrazená, no teď jsem se s tím spíš už rezignovaně smířila a prostě mě to jenom mrzí, že ten člověk mě sejmul a zklamal na celé čáře. takže zase věřím jen sama sobě a možná časem uvěřím i někomu jinému. Abych nekecala, tak samozřejmě mám kolem sebe lidi z rodiny, kterým věřím. Mám toho na srdci daleko více, ale bohužel se tu nemůžu rozepisovat z jistých důvodů. :-?
Ale jinak děkuji za podporu :-) .

6 St St | E-mail | Web | 28. září 2011 v 11:27 | Reagovat

Pěknej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama